Turistika
- Cesta česko-polského přátelství
- Cesta k pramenu Labe
- Obřím dolem směr Luční boudy a Výrovka
- Přes Pančavskou louku k Mumlavskému vodopádu
- Krakonošova cesta
- Dolomitové jeskyně
- Na železniční trati...
- Harrachova cesta
- Údolím Bíleho Labe
- Rozhledna Přední Žalý
- Rozhledna Štěpánka (Kořenov - Rejdice)
Cesta česko-polského přátelství
Špindlerův Mlýn je považován za perlu Krkonoš především kvůli své příznivé poloze uprostřed nejvyšších českých hor. Můžete vybírat z bohaté nabídky turistických cest v údolích i na hřebenech, které Vás provedou hlubokými lesy, nezkrotnými bystřinami, rozsáhlými horskými loukami nebo Vám poskytnou široké výhledy do krajiny. My se podíváme na vrchol Krakonoš, skalnatý vrchol Sĺonecznik a vrátíme se úchvatným údolím Bílého Labe.
Délka: cca 22,5 km
Trasa začíná ve Špindlerově Mlýně, který se rozprostírá na území Krkonošského národního parku v nadmořské výšce 715 - 1310 m n.m. Tato pův. hornická a dřevorubecká osada dostala název podle mlýna rodu Špindlerů postaveném na Labi. Dominantou města se stal bílý železobetonový obloukový most v centru města, v roce 1802 byl položen základní kámen pro zděný kostel svatého Petra a Pavla, který stojí dodnes. Kromě lyžařských a turistických možností však Špindlerův Mlýn nabízí i celou řadu dalších aktivit: jízda na bobové a sáňkařské dráze, snowtubing, jízda na koni, v kočáře, rybolov v labských peřejích, paragliding, rafting atd. Od rozc. Špindlerův Mlýn-nám. nejprve velmi ostře, poté trochu mírněji stoupáme po červené 7 km úbočím Kozích hřbetů k Luční boudě.
V průběhu cesty se za námi ztrácí údolí se Špindlerovým Mlýnem a postupně se nám stále více obnažuje nádherný skalnatý hřeben - Kozí hřbety. Od rozc. Kozí hřbety je možné si zajít vlevo po červené 200 m na vrchol Krakonoš (1421,9 m), odkud jsou parádní daleké výhledy. Naše trasa pokračuje po typické krkonošské náhorní planině k Luční boudě, přičemž celý 2 km dlouhý úsek máme před sebou Sněžku jako na dlani.
U rozc. Luční bouda odbočíme na žlutou značku a přes turistický hraniční přechod (je lepší mít u sebe doklad o totožnosti, kvůli náhodné kontrole pohraničníků) překročíme hranici k rozc. Jantarová cesta na polské straně. Zde se napojíme na Cestu česko - polského přátelství značenou červeně vlevo směrem k 6,5 km vzdálené Špindlerově boudě. Cestou po okraji náhorní plošiny se nám odkryjí nádherné výhledy po pravé straně nejprve na Malé jezero a poté na Velké jezero v příkrých stráních pod námi. Náš následující cíl, bizarní skaliska na vrcholu Slonecznik (1423 m), je již z dálky dobře viditelný. Od turisty čile okupovaných skal pak pokračujeme kamenitým hřebenem až k Špindlerově boudě.
Špindlerova Bouda je významný výletní bod ve Slezském sedle pod Malým Šišákem. Je nazvaná podle rychtáře z Bedřichova Františka Špindlera, který se podílel na její přestavbě. Několikrát vyhořela a byla přestavována. Vede sem horská silnice ze Špindlerova Mlýna, kudy jezdí i kyvadlová autobusová doprava. Během cesty od rozc. U Špindlerovky po žluté značce si můžeme vybrat mezi několika horskými boudami, kde se posilnit před cestou zpět. U rozc. Lužická bouda naše trasa zatáčí vlevo na silnici, aby ji asi po 100 m mezi chatami opustila a my tak scházíme po pěšině prudce dolů /2-3/ do stráně. Až k boudě u Bílého Labe je to 3,5 km.
Asi 500 m nad údolím Bílého Labe míjíme odbočku na naučnou stezku Čertův důl, přibližující nám hrazenářské dílo. Za Čertovým dolem začne naše trasa kopírovat skalnaté koryto s divoce se valící Čertovou strouhou. U soutoku Čertovy strouhy s Bílým Labem je Bouda u Bílého Labe a my zde odbočíme vpravo na modrou značku. Následující poklidný úsek vede po silnici podél nádherného Bílého Labe, které během 3,5 km vytváří okázalé peřeje a vodopády. Z Dívčí Lávky můžeme již podruhé pozorovat jak divoká řeka nabírá na objemu nyní při soutoku Bílého Labe s Labem. Závěr trasy vede po modré pod Dívčí strání kolem peřejí na Labi až do Špindlerova Mlýna.
Cesta k pramenu Labe
Vítkovice Parkoviště Horní Mísečky - Vítkovice Parkoviště Horní Mísečky Krajina podél této trasy je plná svědectví o bouřlivém vývoji vysokohorské přírody, ale též o houževnatých snahách lidí využít drsnou horskou přírodu ke svému prospěchu. Začátek trasy je na enklávě Horních Míseček, jejíž osídlení, pravděpodobně spjaté s těžbou rud, je uváděno již v 17. století (1642).
Délka: 14km; Převýšení: 345m; Maximální výška: 1386m; Minimální výška: 1040m
Dnes je to známé sportovní středisko sjezdového a běžeckého lyžování. Po svazích Medvědína a Krkonoše vystoupíme až do 1400 m n. m. k Vrbatově boudě. K výstupu si můžeme vybrat hned ze tří cest - žlutě či červeně značenou turistickou cestu nebo pohodlnou Masarykovu horskou silnici, jejíž dnešní podoba vznikla před 2. světovou válkou v souvislosti s budováním vojenských obranných zařízení na hřebenech Krkonoš. Tehdejší pohnutou historii předmnichovské republiky připomínají "řopíky" - malé betonové bunkry, roztroušené nejen na hřebenech Krkonoš, ale i sousedních Orlických, Jizerských a Krušných hor.
Malá kamenná mohyla při cestě mezi Vrbatovou boudou a Pančavským vodopádem připomíná dějiště sportovní tragédie z roku 1913, kdy ve sněhové vánici během závodů zahynul přední český lyžař Bohumil Hanč a jeho kamarád Václav Vrbata. Z cesty k Pančavskému vodopádu se odkrývá nádherné panoráma náhorní plošiny Pančavské a Labské louky s probleskujícími rašeliništními jezírky. Bohužel se tu naskýtá i pohled na rozporuplný betonový kolos nové Labské boudy, postavené po požáru původní boudy z roku 1830. Ještě než překročíme Pančavu, jeden z největších pravostranných přítoků na horním toku Labe, stojí za povšimnutí změněná květena podél cesty, procházející svahovým prameništěm. Mezi trsy suchopýrku rakouského žlutě kvete violka dvoukvětá, modrofialově pak violka bahenní či kropenáč vytrvalý, vzácně zahlédneme i vstavačovitou rostlinu prstnatec mokřadní.
Přijdeme-li k Pančavě v naprostém tichu, můžeme spatřit pstruhu podobnou rybu sivena amerického, který sem byl začátkem století vysazen a vydržel přes silné okyselení vod (kyselé deště) dodnes, na rozdíl od pstruha potočního, který z většiny horských potoků vymizel. Vodopád Pančavy, spadající do více jak 200 metrů hlubokého karu Pančavské jámy, nebyl pro potěr této lososovité ryby překážkou, a tak se siven dostal i do meandrů Labe na dně jámy. Strmé skalnaté srázy Labských jam (Harrachova, Pančavská a Navorská) jsou nádhernou ukázkou kvádrovitého rozpadu žuly, která je zde dominantní horninou, na rozdíl od hřebenu Krkonoše, kde převládají svory a fylity. Všimněte si při zpáteční cestě, že kamenná moře, pozůstatky po mrazovém zvětrávání hřebenů Krkonoš v poledových dobách, jsou v okolí Zlatého návrší (Český hřbet) tvořena drobnějšími a ostrohrannými úlomky, na rozdíl od zaoblených žulových balvanů na svazích Vysokého Kola, (Slezský hřbet). Jedno však mají společné. Na jejich povrchu najdeme pestrou galerii průkopníků osidlování skal a sutí - lišejníky. Po chvíli chůze od Pančavského vodopádu neopomeňte odbočit na Ambrožovu vyhlídku, místo pojmenované po jednom z průkopníků ochrany krkonošské přírody. Otevře se před vámi nezapomenutelné panoráma Labských jam a Labského dolu. Kdysi dávno zde ledovec o mocnosti až 70 m modeloval hluboké srázy a dno jam a téměř čtyřkilometrový ledovcový splaz přemodeloval Labský důl do charakteristického tvaru písmene U, na rozdíl od protilehlého údolí Bílého Labe ve východních Krkonoších, jehož tvar v podobě písmene V prozrazuje "pouze" říční modelaci.
Na svazích Pančavské jámy pod námi se rozkládá Schustlerova zahrádka, místo s nejbohatší květenou české strany Krkonoš, pojmenované na počest významného krkonošského badatele prof. Schustlera, který již v r. 1923 formuloval první návrh na prohlášení Krkonoš za národní park. Cesta po hraně Labských jam je přístupná pouze v létě a na podzim. V zimní sezoně je nutné používat o něco výše probíhající zimní tyčovanou cestu v dostatečné vzdálenosti od mohutných sněhových převisů a strmých srázů Labských jam. Po obou cestách se dostaneme k Labské boudě, kde se červená značka stáčí k SZ a asi po 1 kilometru nás dovede k prameni Labe. Lze použít i žlutě značenou Koňskou cestu ke státní hranici s Polskem a po prohlídce téměř 300 m hlubokých srázů Sněžných jam a nedalekého skalního Výchozu Violíku se lze opět po žluté značce dostat rovněž k prameni Labe. Symbolická úprava pramenu je doplněna mozaikami erbů větších měst, kterými Labe protéká na své téměř 1200 km dlouhé pouti k Severnímu moři. K pramenu Labe se váže bohatá historie, neboť tudy vedla významná obchodní solná zemská stezka, tzv. Česká stezka, spojující Čechy a Slezsko. V r. 1684 byl pramen Labe za dramatických okolností vysvěcen a teprve nedávno byla jeho přesná nadmořská výška stanovena na 1386,3 m n. m. Od pramene Labe vede žlutá značka jižním směrem kolem křižovatky cest na Harrachov a Horní Rokytnici. Její název U Čtyř pánů připomíná prudké majetkové spory, které zde panovaly mezi českými a slezskými šlechtici v 16. a 17. století. Ke zpáteční cestě na Horní Mísečky zde můžeme zvolit buď o něco kratší cestu k Vrbatově boudě a dále úbočím Krkonoše, nebo po zelené a žluté značce ke hraně Kotelních jam a po červené značce okolo nápadného skalního výchozu Harrachových kamenů a zpět po Masarykově horské silnici na Horní Mísečky. Pohled do dvojice ledovcových karů Kotelních jam, kudy vede Krakonošova cesta, a za pěkného počasí pak výhledy do české kotliny završují naše putování po hřebenech západních Krkonoš.
Obřím dolem směr Luční boudy a Výrovka
K nejkrásnějším místům Krkonoš: Obřím dolem pod nejvyšší horu Sněžku, rašeliništěm k Luční boudě, Bílou loukou na Výrovku a sestup Modrým dolem zpátky.
Délka: cca 17 km
Výchozím bodem je Pec pod Sněžkou náměstí. Je jedním z nejvýznamnějších horských středisek zimní, ale i letní rekreace. Vděčí za to své poloze v překrásné přírodě Krkonošského národního parku mezi nejvyššími krkonošskými vrchy s vhodnými lyžařskými terény. Zástavba je z části rozseta po horských stráních, ponejvíce je však soustředěna do dvou údolí - řeky Úpy a údolí Zeleného potoka. V minulosti se zde těžily hlavně měděné rudy a arzenopyrit. Samotná Pec vznikla až koncem 16. století. Ve městě žije trvale přes 580 obyvatel, ovšem kapacita ubytovacích zařízení je přibližně 8 500 lůžek. Po prohlídce městečka se vydáme po modré směr Obří důl.
Značka vede mírným stoupáním podél řeky Úpy až k rozc. Obří důl. Cestou mineme několik horských chat, kde se můžeme občerstvit. Jako poslední mineme Boudu pod Obřím dolem, za kterou ukončíme pohodovou chůzi údolím a zahájíme vysokohorský výstup do Sedla nad Obřím dolem.
Kamenitou cestou poměrně náročným stoupáním /3/ se dostáváme nahoru do Sedla nad Obřím dolem. Cestou se nám otvírají překrásné výhledy na Sněžku, Úpskou jámu a skaliska pod Studniční horou. Obří důl je považován za nejkrásnější údolí v Krkonoších. Představuje staré říční údolí, které bylo ve starších čtvrtohorách vyhloubeno ledovcem. V sedle se můžeme občerstvit v polském Schronisku i za koruny (ale za vysoké ceny) a pak pokračovat po modré směr Luční bouda 2,5 km. Cesta nás povede po dřevěných lávkách přes Úpské rašeliniště. Výhledy na Sněžku zrcadlící se v hladině četných jezírek patří mezi nejkrásnější z celých Krkonoš.
Od Luční boudy, kde se můžeme posilnit na další cestu, vyrážíme dál po červené směr chata Výrovka. Cestou mírně stoupáme až k horizontu, kde míjíme památník obětem hor a několik bunkrů. U známé chaty Výrovka měníme barvu a jdeme po zelené směr Richterovy Boudy, Pec pod Sněžkou 5 km. Prudkým klesáním přijdeme k Richterovým Boudám, které jsou po rekonstrukci a vydáme se vlevo na lesní stezku po červené směr Modrý důl. Když půjdeme po červené značce směr Modrý důl, je třeba si ji dobře hlídat, protože asi po 800 m odbočí z široké lesácké cesty prudce dolů ze svahu úzkou pěšinou a po ní dojdeme k rozc. Modrý důl. Cestou se nám naskytne poslední velkolepý výhled na Sněžku.
V závěru mírně klesáme po červené až do Pece pod Sněžkou na náměstí, kde náš výlet začal a také končí.
Přes Pančavskou louku k Mumlavskému vodopádu
Nádherný výlet nás z Harrachova zavede údolím Ryzího potoka na náhorní pláně Krkonoš. Zde se podíváme na Pančavský vodopád a k prameni Labe. Zpět se vrátíme kolem Vosecké boudy a pak malebným údolím řeky Mumlavy s jedinečným Mumlavským vodopádem.
Délka: cca 24 km
Výchozím bodem je horské městečko Harrachov - největší středisko turistiky a zimních sportů v západních Krkonoších. Tato původně malá ves dostala své jméno po hraběti Ferdinandu Bonaventurovi Harrachovi, který r. 1701 koupil jilemnické panství. V místní části Nový Svět založil sklárnu s výrobou světoznámého českého křišťálu. Vycházíme od rozcestí Harrachov - ČSAD po zelené turistické značce přes osadu Rýžoviště údolím Ryzího potoka směr "Ručičky" 5 km. První polovinu stoupáme jen mírně /1-2/ a od poslední chaty - Lesní zátiší se stoupání postupně přiostřuje až na /2-3/.
Od rozcestí Ručičky stále stoupáme dále po zelené značce 2 km k horské chatě Dvoračky (možnost občerstvení). Cestou se nám místy odkrývají pěkné výhledy na údolí s Rokytnicí nad Jizerou. Za chatou u Dvoračky zabočíme vlevo do kopce na červenou značku a 2 km prudce stoupáme /3/ ve svahu Lysé hory na náhorní planinu, kde je rozcestník U Růženčiny zahrádky (1367 m). Čím stoupáme výš, tím máme lepší výhled na stále větší část Krkonoš.
V blízkosti Růženčiny zahrádky se nachází zbytky bývalého čs. vojenského opevnění. Přítomnost bunkrů v této výšce je překvapující, ale je si třeba uvědomit, že právě přes Pančavskou louku vedla už v 16. stol. obchodní stezka z Čech do Slezska. My pokračujeme stále po červené 1,5 km již mírněji přes Harrachovy kameny s dalekým výhledem a kolem mohyly Hanče a Vrbaty k Vrbatově boudě (možnost občerstvení). Celou cestu máme jak na dlani Pančavskou a Labskou louku lemovanou okolními vrcholy.
Pokračujeme opět po červené a mírně klesáme 1,5 km k největšímu vodopádu v Krkonoších - Pančavskému vodopádu. Ten padá z Pančavské louky v kaskádách dlouhých 148 m až do Labského dolu. Vyhlídky od vodopádu a Ambrožova vyhlídka nám nabízí fascinující pohledy nejen na vodopád, ale i na majestátní Labský důl.
Od rozcestí Labská bouda stoupáme 1,5 km /2-3/ k prameni Labe. U pramene této významné evropské řeky je deska s barevnými erby měst, kterými Labe protéká. Naším dalším cílem je 3 km vzdálená Vosecká bouda. K ní se dostaneme po zelené postupným klesáním přes Navorskou louku s pěknými výhledy až na vrchol Ještěd.
Od této poslední boudy na naší trase stále prudčeji klesáme /2-3/ po žlutě značené kamenité cestě dolů. Na začátku údolí, kterému vévodí divoká krása Mumlavy je rozcestí Krakonošova snídaně (1030 m). Od něho pokračujeme mírným klesáním po modré značce zpevněnou cestou vedenou po pravém břehu Mumlavy, která se zde prodírá nádherným skalnatým korytem. Po 5 km nesmíte přehlédnout odbočku vlevo k obřím hrncům a především k nejnavštěvovanějšímu krkonošskému vodopádu. Pak už nás čeká 1,5 km dlouhé klesání po silnici zpět do Harrachova, kde náš výlet končí.
Krakonošova cesta
Vítkovice Parkoviště Horní Mísečky - Harrachov Informační středisko KRNAP.
Délka: 12.5km; Převýšení: 520m; Maximální výška: 1140m; Minimální výška: 700m
Krakonoš patří k bájným bytostem, jež v představách našich předků rozhodovaly o osudech krkonošské přírody i lidí, kteří ji osídlili. Půjdeme po jeho cestě a tak budeme mít dostatek příležitostí seznámit se s jeho horským královstvím.
Začátek trasy je na enklávě Horních Míseček, jejíž osídlení, pravděpodobně spjaté s těžbou rud, je uváděno již v 17. století (1642). Dnes je to známé sportovní středisko sjezdového a běžeckého lyžování. První stovky metrů vedou po pohodlné Masarykově horské silnici, ze které odbočíme na zeleně značenou turistickou stezku, která nese název Krakonošova cesta (do roku 1920 to byla Jubilejní cesta Františka Josefa). Z počátku vede lesními porosty na jihozápadních svazích Krkonoše. Přibližně na polovině cesty do Kotelních jam se po levé straně nachází zpola zarostlá luční enkláva, na které již od r. 1708 stála Kotelská bouda. Byla jednou z prvních horských hospodářských usedlostí v západních Krkonoších. Vyhořela a zanikla v r. 1910. Asi po 1,5 kilometru pohodlné chůze se kulisa starých horských smrků před námi rozestoupí a staneme tváří v tvář divoké scenérii ledovcového karu Velké Kotelní jámy.
Při pohledu zpátky do Kotelních jam určitě upoutají pozornost dva nápadné útvary nad skalními plotnami Velké Kotelní jámy. Jeden je přirozený - skalní výchoz (tor) Harrachových kamenů (1424 m n.m.), druhý je umělý - kamenná mohyla Hanče a Vrbaty, upomínající na tragický příběh dvou lyžařů. Ti našli nedaleko odtud smrt při sněhové bouři během mezinárodních lyžařských závodů v r. 1913.
Po jihozápadních svazích Kotle, nejnápadnější západokrkonošské hory (1435 m n.m.), probíhá Krakonošova cesta až k bezlesé enklávě Dvoraček, která byla v minulých staletích centrem hospodářského dění v západních Krkonoších. Současná bouda Dvoračka je pamětníkem dávných dob slávy budního hospodářství v západních Krkonoších a přesto, že kolorit okolních luk už neoživují pasoucí se krávy, stojí za to zastavit se zde na krátké občerstvení a potěšit se pohledem na to, jak vypadal začátkem století klasický dřevěný inteiér horské boudy. Za povšimnutí však stojí i pestře kvetoucí horské louky (arniky, náholníky, sasanky, hořce, kakosty, lepnice a další rostliny) v okolí Krakonošovy cesty. Ta prochází enklávou Dvoraček a pozvolna sestupuje jihozápadními svahy Lysé hory. Kříží přitom čtyři sjezdové lyžařské tratě, které vedou zpod vrcholu Lysé hory směrem do údolí Rokytnice nad Jizerou.
Z těchto míst se nabízejí nádherné výhledy především na Rokytnici nad Jizerou. Při dobré viditelnosti se však odtud otevírá i panoramatický výhled od Ještědu a Jizerských hor, přes Vysocko, Český ráj, až po hřeben Zvičiny u Dvora Králové. Po příchodu na křižovatku turistických cest Ručičky se Krakonošova cesta stáčí a po 4 kilometrech chůze lesními porosty v pěkném údolí Ryzího (dříve Sejfského) potoka se před námi otevře další bezlesá enkláva s rázovitou zástavbou horských roubenek. Mnohé z nich však již bohužel utrpěly nevkusnými architektonickými úpravami.
Došli jsme do osady Rýžoviště, založené již ve 14. století jako první část dnešního Harrachova. Po pohodlné silničce se kolem skalního hřebínku Skalní stěna dostneme až do Harrachova, původně sklářské a hornické osady, dnes centra letní a zimní turistiky a sportů v západních Krkonoších.
Dolomitové jeskyně
V nadmořské výšce 578 m n. m. se rozprostírají jedny z mála přístupných a největších dolomitových jeskyní v Čechách. Bozkovské krasové dolomitové jeskyně u Semil jsou pozoruhodné především díky největšímu podzemnímu jezeru v Čechách a originální výzdobě stěn a stropů.
Otevřeno od úterý do neděle, duben - červen a září a říjen: od 8 do 16 hodin,červenec a srpen: od 7 do 19 hodin
Chodby a dutiny tvoří podzemní labyrint, uložený poměrně mělce pod zemským povrchem. Charakteristickou, a ve zpřístupněných jeskyních ojedinělou výzdobou, jsou bohaté křemenné římsy a lišty, vystupující ze stěn a stropů. Některé dutiny jsou vyplněny i krápníkovou výzdobou, kterou tvoří vedle klasických útvarů i zajímavé excentrické krápníčky.
Atraktivním zpestřením návštěvního okruhu jsou podzemní jezírka s průzračnou modrozelenou vodou. V Listopadové jeskyni se nachází přírodním unikát "Jezerní dóm" - největší podzemní jezero v ČR. Při prohlídce průvodci zhasnou a vy můžete vychutnat jeho tichou krásu.
Překrásnou výzdobou vyniká jeskyně "Překvapení". Bozkovské dolomitové jeskyně jsou jedinými zpřístupněnými jeskyněmi na severu Čech. Dva původně oddělené jeskynní systémy měří 1 040 metrů, zpřístupněno je 350 metrů. Prohlídka trvá 45 minut. Jeskyně byly objeveny r. 1947 při těžbě dolomitu. V 50. letech zde byly zahájeny průzkumné práce, v roce 1969 zpřístupněny. Před tím však musely být sníženy hladiny podzemních jezer o více než 5 metrů. Další se nalézají u Poniklé a ještě na několika místech Krkonoš, ale přístupné jsou pouze speleologům.
Otevřeno od úterý do neděle, duben - červen a září a říjen: od 8 do 16 hodin,červenec a srpen: od 7 do 19 hodin
Na železniční trati...
Při návštěvě západních Krkonoš nevynechejte projížďku na ozubnicové železnici na trati Tanvald - Harrachov. Je raritou v Čechách.
Původní ozubnicové lokomotivy nahradily stroje s adhézním pohonem. Projížďka po trati rozhodně stojí za to.
Polubenská zubačka je unikátní horská trať. V obtížných podmínkách stavba vyžadovala mimořádná technická řešení. Dnes obdivujeme romantické střídání tunelů a mostů, hlubokých zářezů i vysokých náspů. To vše zasazeno do panoramatu Jizerských hor a Krkonoš. Doporučujeme nastoupit ve stanici Kořenov a jet do Tanvaldu a Železného Brodu. Cestou tak nepřijdete prakticky o žádnou zajímavost: ozubnicové úseky na sklonově náročných úsecích, bezmála kilometrový Polubenský tunel a jeho kratší kolegy, několik vysokých i nízkých, kamenných i železných mostů nad říčním údolím... Unikátní scenérie pokračují i při jízdě do Železného Brodu.
Malý pojizerský Pacifik je místní železniční dráha ve směru Martinice v Krkonoších - Rokytnice nad Jizerou. Přírodní scenérie, které spatříte při jízdě, opravdu stojí za vidění. Pojedete-li z Martinic, po vyjetí vlaku z nádraží obdivujte nádherné panorama hor s dominujícím Žalým. Schová se za stromy, aby po projetí vláčku Jilemnicí opět vystoupilo o mnoho blíž. Za Víchovou tvoří železný most přes řeku bránu do horského údolí Jizery. Trať se schovává do terénního zářezu v lese, vzápětí jedete po vysokém náspu či mostu nad řekou. Nejen vašim dětem se bude líbit průjezd osmdesátimetrovým tunelem u Hradska. Vlak projíždí Poniklou a Jabloncem nad Jizerou (tam dnes dle jízdního řádu končí většina vlakových spojů, odtud můžeme pokračovat autobusem po silnici jizerským údolíčkem až do Harrachova), trať končí v Rokytnici nad Jizerou.
Harrachova cesta
Špindlerův Mlýn Bílý most v centru - Špindlerův Mlýn Labská bouda
Doporučená turistická trasa Správy KRNAP (V zimě jen po přítok Pudlavy (4 km), dál je cesta uzavřena!)
Délka: 8.7km; Převýšení: 520m; Maximální výška: 1300m; Minimální výška: 780m
Cestu Labským dolem zřídil v r. 1879 hrabě Harrach a mohli bychom ji tak nazvat cestou za historií ochrany přírody v Krkonoších nebo "cestou ledovců". Provázet nás budou největší česká řeka Labe, stopy po činnosti ledovců i vzpomínky na první krkonošské ochranáře. Z centra Špindlerova Mlýna po modrém značení k Dívčím lávkám jdeme po asfaltové cestě. Z Dívčích lávek k Dvorskému potoku. Začínáme v místech, kde kdysi končil pětikilometrový ledovec, který důl vymodeloval. Cesta mírně stoupá po pravém břehu Labe, jež se po 1 km setká s levobřežním přítokem - Medvědím potokem. Kousek nad ústím potoka je patrná asi 20 m vysoká moréna (suťová vyvýšenina nahrnutá ledovcem). Pak cesta Labe přejde a sleduje jej z druhé strany. V místě, kde překročíme Dvorský potok, se na protější straně zvedá svah Krkonoše. Nad námi je starý pralesovitý porost. Zde byla r. 1904 zřízena 1.krkonošská rezervace- Strmá stráň. Od ústí Dvorského potoka k ústí Pudlavy a k Labským jámám. U dalšího přítoku - Pudlavy končí cyklistická a lyžařská trasa "Buď fit". Ve svazích nalevo od nás začínají lavinové dráhy. Labský důl je na ně z krkonošských údolí nejbohatší - napočítáme jich tu 11. POZOR!!! Dál je proto v zimě cesta uzavřena! V létě nás cesta vede dál pod trojicí Labských jam - Harrachovou, Pančavskou a Navorskou. Pod Labskými jámami k Labské rokli. Stoupání je strmější, procházíme loučky s vlhkomilnou prameništní vegetací a ve chvílích odpočinku si můžeme prohlédnout dvousetmetrové srázy všech tří jam. Za Harrachovou jámou se odchýlíme od Labe, které v těchto místech začíná meandrovat (místo přímého toku si v žulovém podkladu, který je zde silně zvětralý a hlinitý, hloubý zákruty). Nejvíce nás asi zaujme Pančavská jáma s Pančavským vodopádem, spadajícím do hloubky 250 m, a s Schustlerovou zahrádkou. Zde překročíme hranici 1. zóny Krnapu - to je území nejpřísněji chráněné, a my bychom od této chvíle neměli vstupovat mimo značené cesty. Pod dobře vyvinutým karem Navorské jámy projdeme k Labské rokli. Labskou roklí k Labské boudě. Překročíme Labe a stoupáme příkrou klikatou pěšinou mezi Navorskou jámou vlevo a Labskou roklí napravo. Vystoupíme k Labské boudě. Vznikla v r. 1830 pro turisty (na rozdíl od většiny krkonošských bud, které byly zrpvu zakládány jako zemědělské usedlosti). r. 1965 vyhořela, o 10 let později byla otevřena současná stavba, která bohužel do horské přírody nezapadá (stavělo se ve státní přírodní rezervaci, dnes jsme v 1. - nejcennější - zóně Krnapu). Vpravo je 45 m vysoký Labský vodopád (15) - r. 1859 na něm byla vybudována stavidla (majitelé boudy tak zvyšovali jeho mohutnost a tedy turistickou atraktivitu.) Kam dál? Od Labské boudy se můžeme vrátit buď zeleně značenou cestou přes Martinovu boudu, nebo červeně značenou Bucharovou (10 km) do Špindlerova Mlýna.
Údolím Bíleho Labe
Údolím Bílého labe, Weberova cesta Špindlerův Mlýn Dívčí lávky - Pec pod Sněžkou Luční bouda
Délka: 8.5km; Převýšení: 640m; Maximální výška: 1420m; Minimální výška: 780m
Cesta slavnostně otevřená před více než sto lety (1891) patří k nejromantičtějším vycházkám v Krkonoších. Údolí je sevřeno ze severu Malým Šišákem a Stříbrným hřbetem, z jihu prudkými srázy Kozích hřbetů. Setkáme se tu s mnoha jevy, které dělají Krkonoše Krkonošemi.
Od Dívčích lávek k vodopádům Bílého Labe vede cesta zpočátku po pravém břehu, kam ústí i všechny přítoky. Překročíme nejprve Červený potok, pak menší potok o ? km dál, těsně za vodopády Bílého Labe, i Hřímavou bystřinu. Od vodopádů k boudě U Bílého Labe pokračujeme po pravém břehu a ? km pod boudou U Bílého Labe řeku překročíme na strmější stranu údolí. Bouda leží na rozcestí s Dřevařskou cestou (žlutá značka) ve výšce téměř 1000 m n.m. (do těchto výšek sahaly převážně bukové porosty). Zde přitéká z bočního Čertova dolu Čertova strouha. Od boudy U Bílého Labe ke kraji Bílé louky. Jakmile vykročíme dál, vstupujeme do druhé zóny národního parku.
Pokud jste si z východiště u Dívčích lávek nevzali sebou i návštěvní řád Krnapu, nezapomeňte, že od této chvíle byste neměli sbírat lesní plody a vstupovat mimo značené cesty (v zimě mimo tyčové značení), případně že byste měli sestoupit z horského kola. Po ? km překročíme i hranici první - nejcennější - zóny a po dalších pár stech metrech se již dotkneme porostů kosodřeviny a překřížíme několik lavinových drah. Přes Bílou louku na Luční boudu. V létě nás vede skalnatá stezka vzhůru, v zimě je trasa uzavřena a tyčovaná cesta pokračuje dál při Bílém Labi přes Stříbrnou bystřinu až k Luční boudě. Jsme v prostoru krkonošských "patnáctistovek" - vpravo je třetí a druhá nejvyšší hora Čech - Luční, 1457 m n.m. a Studniční, 1554 m n.m.. Rozsáhlá pláň Bílé louky je zčásti pokryta kosodřevinou, část byla po vzniku budního hospodářství vykácena a vypálena a luční porost tvoří horská tráva smilka tuhá.
Kam dál? Od Luční boudy se můžeme vydat před Úpské rašeniliště na Sněžku. Jiná možná cesta vede k Rennerovu kříži, památníku obětem hor a do Špindlerova Mlýna. Třetí možnost dává stará Bucharova cesta Svatým Petrem do Špindlerova Mlýna ( v zimě uzavřena!).
Rozhledna Přední Žalý
Přední Žalý je součástí Žalského hřbetu mezi Beneckem a Vrchlabím a patří mezi dominanty Vrchlabska.
Nachází se cca 7 km severozápadně od Vrchlabí. Přístup k rozhledně je pěšky po červené turistické značce z Benecka (2,5 km). Další možností je použití sedačkové lanovky z Herlíkovic.
Na jeho vrcholu byla již roku 1836 postavena dřevěná rozhledna. Roku 1889 byla nahrazena železnou, 15 m vysokou věží. Roku 1890 zde byla přistavěna dřevěná restaurace s verandou, která však roku 1943 zanikla. Dnešní kamenná, 18 metrů vysoká rozhledna byla postavena roku 1892.
Z vrcholu je údajně nejkrásnější panoramatický rozhled v Krkonoších. Spatřit lze nejen krkonošské vrcholky, ale i vzdálenější místa naší vlasti. Na východním svahu hory se nachází několik sjezdovek a lyžařských vleků.
Rozhledna Štěpánka (Kořenov - Rejdice)
Jedním z turisticky nejzajímavějších míst na Kořenovsku je rozhledna Štěpánka na vrchu Hvězda.
Délka: 3 km (Kořenov)
Bývala označována jako Rigi Jizerských hor - takový název kraloval po mnoho let ročenkám Německého horského spolku. Štíhlá čtyřiadvacet metrů vysoká osmiboká věž z cihel a pískovce je posazená na kamenném neogotickém podstavci. Byla otevřena roku 1892 a je právem považována za jednu z nejkrásnějších rozhleden.
Najdeme ji v katastru obce Příchovice ve výši 959 metrů nad mořem. Při dobrém počasí je rozhled do širokého okolí. Uvidíte celé Krkonoše spolu s nejvyšší horou republiky Sněžkou, panorama Českého ráje s kopci Tábor a Kozákov, vrch Bezděz. Při opravdu dobré viditelnosti zahlédnete Máchovo jezero i Ralsko. Před vámi se tyčí Ještěd, část Lužických a celé Jizerské hory.